Spolková republika Německo, začátek srpna 2005, festivalová louka poblíž  městečka Wacken. Po bujaré noci se v kempu fanoušků začíná během dopoledne opatrně vstávat. Vzduchem se nesou vzdechy, krkance a také hovory v mnoha světových jazycích, mezi nimiž bystré ucho nestranného pozorovatele objeví jeden, který se všem ostatním tak trochu vymyká. Na předzahrádce jednoho z řady stanů sedí dva mladíci a jeden z nich tomu druhému něco horlivě vykládá. Mlčící mladík se schovává před slunečními paprsky za tmavými brýlemi a mohutnou kšticí stejně tmavých dlouhých vlasů, vzrušený mluvčí naopak slunci nastavuje svou úplně vyholenou hlavu, trhaně pohazuje rukama a učebnicově  modré oči, rámované blonďatým obočím, poulí tak, až mu málem lezou z důlků.

„Poslóuchat, ty být z Čech? To být móc félká náchoda, já mít onkel u vás f Prag, já tam u něj být rok, takže já tróchu čésky naučit. To moc tópře být, my moct popofídat. Tak jak se ti tu líbit? Hefi metal móc tópry, co? Já to milofat, tuchle muzika. Úplně se fšécho nejfíc. Gestern... jak se to, fčéra, to být hukot, co? A víš co, já ti něco pustit, tobě líbit, aby my mochli pěkně popofídat. Hefi metal, super hefi metal!“ 

Holohlavý mladík se zprudka vztyčí, odhalí světu svoje vypracované bicepsy, částečně zakryté černým tričkem s nápisem ONKEL TOM, zašátrá v příruční taštičce a vytahuje cédéčko, které obratem zasouvá do malého přehrávače ležícího na stole. Mlčící mladík mlčí dál a jen si neklidně poposedá.

„Ták, poslóuchat. To být ABSOLUTE STEEL, norská hefi metal, kterému oni ržikat „party metal“. Ale to být stejná jako německá hefi metal a německá hefi metal tópra hefi metal. Poctifá metal, která být pěkně od sémě, nahánět husí kůši a fůbec tak nějak dát moc dobše vycítit, jaký ten hefi metalofí žifot být ržehole. A na tom fšém to nejchézči, že čím víc být kapel jako německá hefi  metal kapela, tím víc vůbec nepoznat, že jich být tolik. Fšéchny moc kfalitni, fšéchny mít spóusta pěknych nápadu a fšéchny fydávat fyborná deska. Jako tochle, uch, uáááá … háj híls end fišnet stakings... háj híls end fišnet stakings, ouúú bejby, jaja. Prfni skladba musi byt všdycky extra tržida, aby to pěkně, takle s nochou udělat, nakoplo. A zpěf fysóky, móc fysóky, i když trócha ujiždět, ale to nevadit, live taky všichni ujiždět, to být pržeci ten prafí hefi metal. Ták, a hele, druchá skládba. Fíčka od flaše pífa lítat fzduchem, pífo téct próudem, to náržez. Kytary svištět, tychlety riffy dunět jako ta amerikanisch fálka Pouštni bourže, tóny kvalitni, sóla difoká ale pržesná, a chlafa, na které být dlouché flasy lítat sem a tam, pržesně v rytmu. Schade, že já nemám, ale to nefadi, to být taky hefi metal.“

Holohlavý mladík vyskočí, začne zběsile třepat hlavou, až ztratí rovnováhu a spadne zpátky do židle. Druhému mladíkovi se na ústech objeví nenápadný úsměv.

„Ty, poslóuchat, slyšet, že tam být úplně fšéchno, co má mít prafí hefi metal? A když se chlava unafí, pržijde krásna balad, teď, teď, poslóuchat. Jedno óko nezůstat vysušene, móc to brát za srdičko. To nejlepší mít nějakou tu, chmm, cholku na taneček. Slyšet ten krásny refrén? A druchá balad, ještě o moc krásnějši, než ta prfni. Tam moc slyšet ACCEPT, ty znát, ne. To by být ostuda, kdyby neznat. A za chfili, ták, už je to tady, poslóuchat, to být takofá ta skladba, jak se f ní nezpífat, chmm, instrumental. Taky moc ACCEPT, jak oni zachrát tu symfonie od Beethoven. Schön, krása. Škóda, že být kónec. Co ty ržikat, my pustit ještě jednou nebo jít na pífo?“

A mlčící mladík konečně otevře ústa k odpovědi, která už ale uchu bystrého pozorovatele může klidně zůstat utajena.